Berlín – Možná byli obránci titulu, ale nikdo si nemyslel, že Itálie bude zvlášť dobrá na Euro 2024. Málokdo však myslel, že budou tak hrozní. Porážka ve čtvrtfinále 2:0 v rukou Švýcarska v sobotu byla možná vysvětlená generací hráčů v špatné formě vzadu, unavených v prostředí a naprosto průměrných vpředu. Je těžké neukázat prstem na trenéra Luciana Spalletti.
V typickém stylu Spallettiho nesl po zápase zodpovědnost svým vlastním způsobem, ačkoli odříkal celou řadu důvodů pro porážku. „Přijmutí druhého gólu hned po znovuspuštění byla ranou pro morálku.“ To se nedá říct. „Hráli jsme v pomalejším tempu než oni.“ A nemohl jste jim říct, aby zrychlili věci? „Byla to velmi dlouhá klubová sezóna a dnes bylo horko.“ Pravděpodobně Švýcaři vzali tu chladivou alpskou atmosféru s sebou na hřiště. „Nemáme mnoho rychlých hráčů.“ Nejde o štafetu 4×100.
Spalletti měl na zodpovědnost souhlasit: „No, zodpovědnost vždy leží na trenérovi, já jsem na hřišti udělal rozhodnutí.“ Konečně. Alespoň hráči byli trochu reálnější. Přijali to a šli domů. Bryan Cristante: „Zasloužíme si jít domů, není moc co zachránit. Zejména pokud vezmete v úvahu organizaci na hřišti, byli daleko lepší.“ Matteo Darmian: „Musíme se omluvit všem.“ Kapitán Gianluigi Donnarumma: „Musíme to přijmout, převzít odpovědnost a jít dál.“ Tato italská stránka má několik hráčů, kteří jsou světové třídy, pár, kteří byli světové třídy, pár, kteří by se mohli stát světové třídou, a zbytek je většinou prázdný.
Spalletti našel bariéry na turnaji mluvit o „identitě“ a zachovávat tlak a držení míče útočného myšlení, které do něj zavedl jeho předchůdce, Roberto Mancini. Řekl, „Toto jsme my, toto je můj tým, společně porosteme.“ Když to však proti Španělsku v druhém zápase hodně vyšumělo, udělal otočku o 180 stupňů jak personálně, tak systémově, opustil své útočníky (Federico Chiesa a Gianluca Scamacca) a přešel z formace 4-3-3 na 3-5-2 ve třetím zápase proti Chorvatsku. Když to stále nefungovalo – na vítězství to trvalo až do osmi minut do nastavení – přepnul to pro zápas se Švýcarskem.
Kromě jeho rozhodnutí s týmem, která byla nevyrovnaná a nekonzistentní, bylo také jeho veřejné chování také nerovné a nekonzistentní. Začal být posedlý představou, že ve „stanu“ je „krt“ který zpřístupňuje informace médiím. Řekl jednomu novináři, na tiskové konferenci, že „pokud se každý den [masturbujete] dalších 14 let, třeba pak budete vědět o tolik, jako já.“ Existuje excentrický a existují prosté divné, hrubé a paranoidní.
This Italian side has a couple players who are world class, a couple who were world class, a couple who might become world class, and the rest is mostly filler. That’s the nature of international football. But then it’s the job of Spalletti, one of the two or three highest-paid managers at the Euros, to figure it out, to make them more than the sum of their parts. He certainly had the resume. He’s a three-time Serie A coach of the year. His tactical nous is spoken of in hushed tones amid tactics nerds (he’s the guy who invented the „strikerless system“ years ago). Little more than a year ago he guided Napoli to their first Serie A title in 33 years, taking them to the quarterfinals of the UEFA Champions League and playing sparkling attacking football. Thing is, that’s club football. International football is a different beast. Spalletti was never going to get to display his tactical genius — real or imagined — with the Azzurri because he simply wasn’t going to get the time and endless repetitions on the training pitch to do it. He was going to have to keep things simple, read situations and people, and adjust on the fly. And that’s where he flopped miserably. He went into the tournament talking about „identity“ and preserving the press-and-possession attacking mindset that his predecessor, Roberto Mancini, had instilled. He said, This is who we are, this is my team, we’re going to grow together.After
Napsat komentář